Rébus či hádanka: Toto je Dialogické jednání. Přijdete na to proč?
Co je Dialogické jednání s vnitřním partnerem?
Dialogické jednání je otevřená dramatická hra, sólová improvizace bez zadání s „vnitřním partnerem“. Také jí nazýváme komplexní psychosomatická disciplína. Psychosomatická proto, že propojuje psychiku se somatikou, tedy tělem a tělovými projevy. Komplexní, protože pracuje s celkem člověka, jeho tělem, hlasem, řečí. Dialogické jednání se odehrává ve veřejném prostoru, před přejícím publikem tzv. vstřícnou pozorností. Zkoušející v prostoru skrze jednání a hru s vnitřním partnerem objevuje sám sebe, principy komunikace a dramatické hry. Jde o jakýsi typ samomluvy, jako když si dítě hraje samo se sebou, nebo člověk sám se sebou vede rozhovor, jen je to věc vědomá, vědomě řízená. Člověk se nenechává pohltit bez schopnosti zpětné vazby (vědomého nadhledu). Naopak, umění zpětné vazby se učí skrze hru. Skrze hru s vnitřním partnerem může své jednání opravovat, upravovat, vracet, měnit, zpřesňovat, zkoušet znovu. Tím se dostává do hry. Kouzlo hry spočívá v tom, že vše co se stává její součástí, ztrácí svojí původní těžkost. Ve hře se všechny momenty slabosti, chyb, strachu, nevědění, stávají součástí vášnivého hráčství, improvizace, zájmu, hry. Tím je hra pro člověka osvobozující.
Dialogické jednání a Věkové skupiny
Přestože Dialogické jednání pracuje s vědomou zpětnou vazbou, tedy nadhledem, u malých a mladších dětí, které ještě nemají vytvořený sebeobraz Já, ve zkoušení lektor upozorňuje zkoušející dítě jen na aspekty Dialogického jednání, které je dítě schopné vstřebat, porozumět s ohledem ke své zkušenosti. S vědomým nadhledem se může pracovat až v starším věku, cca od 13-14 let. Dialogické jednání s vnitřním partnerem však může už nejmenšímu dítěti pomoct překonávat strach, ustát samo sebe a své jednání před veřejností, hrát si plně a zaujatě místo hraní a předvádění. Dialogické jednání pomáhá dítěti zůstat ve své otevřenosti, svobodě, hravosti i v průběhu zrání. Umí lépe pracovat se strachem, nelekne se neočekávaných situací, podmínek, otevřenosti. Není bezradné, když nemá zadání. Dialogické jednání učí děti pracovat se strachem, napětím, svobodou a otevřeností.
Jaký vliv na výchovu herce nebo divadelníka či autorského tvůrce má Dialogické jednání?
Herec nebo jiný umělec či tvůrce potřebuje vztah, komunikaci, dialog. Nemusí jít jen o dialog, který je s člověkem, jde o vztah v širším pojetí, fotograf například s fotkou, malíř se svým dílem, herec s hereckým partnerem, prostorem, atmosférou, scénárista se slovem. Neustále jde o vztah, jinak řečeno, soustředění, vnímání, věcnost. Umělci by mělo jít o věc, ne jak vypadá před veřejností (žít, hrát, tvořit pro oči jiných), protože pak se ztrácí pravdivost, autenticita a umělec jen předvádí, hraje, aby to bylo pro diváka pěkné, aby přesvědčil diváka jak je skvělý. Umělci musí jít především o dílo, konkrétní vztah v „tady a teď“. Tím vzniká zájem, zaujetí, vášeň, hra. Dialogické jednání právě k navazování vztahu, komunikaci, dialogu, hře, člověka vede a otevírá mu cestu k pravdě, věcnosti a skutečnému hráčství a umění.
k čemu je dialogické jednání?
- uvolnění
- koncentrace
- vnímání
- vědomí, nadhled
- práce se strachem a trémou
- vášeň pro hru, věcnost
- práce, hra, existence bez zadání: učení se svobodě a otevřenosti
- schopnost vidět sebe, život a svět v dialogu (pohyb mezi 2 póly)
- empatie
- naslouchání
- zájem a vášeň
- otevírání se pravdivé tvorbě, umění a herectví
- práce s chybou a selháním
- přirozené veřejné vystupování
- schopnost improvizace
- otevřenost a hravost v dramatické hře
- vědomá práce s tělem, hlasem
- přirozený a komunikativní řečový projev
- schopnost ustát okamžiky, kdy se na první pohled nic neděje, člověk nevidí možnosti dalšího směřování
- objevení vlastního humoru
Pro koho je určené?
- dramatické a divadelní tvůrce a herce, performery
- vizuální umělce
- pedagogy, zdravotníky, psychology, právníky, ekonomy, lidi v pomáhajících profesích a další profese, které jsou založené na vztahu s lidmi
Jak se Dialogické jednání praktikuje?
Zkouší se pravidelně, většinou 1 x týdně (60-120 minut). V jednoduché místnosti se vytvoří prázdný prostor pro zkoušejícího před očima diváků (vstřícná pozornost), kteří sedí na židlích. Každý z diváků se stává v průběhu lekce zkoušejícím. Max. počet 12 lidí, min. 2. Lektor sedí po levé straně prostoru na straně diváků, sleduje a dává připomínky, zpětnou vazbu, k proběhlému jednání. Nikdo jiný zpětnou vazbu nedává. V průběhu cca prvních tří měsíců prožívá zkoušející chaos, s kterým se postupně učí pracovat a uvědomovat si, co pro něj osobně konkrétní jednání znamená. Jde o vlastní zkušenost každého zkoušejícího. Proto tvůrce Dialogického jednání prof. Ivan Vyskočil často na otázku „K čemu Dialogické jednání je? odpovídá „K ničemu.“ K ničemu obecně, protože nejde o zaškatulkování určité metodiky, ale osobně každému přináší to, co zrovna potřebuje, v jeho fázi životní cesty a seberozvoje. Lektor upozorňuje zkoušejícího na momenty, kde vidí možnosti dalšího směřování nebo rozvoje. Každý z přítomných zkouší cca 2-5 minut 2-4 x v průběhu lekce. Existují tři základní pravidla pro zkoušejícího: 1/ nedívat se do publika, 2/ nevymýšlet, nevyrábět, přicházet do prostoru s ničím, 3/ nebrat do hry rekvizitu. Součástí sebezkušenosti je psaná reflexe, kterou by jsi měl zkoušející z jednání napsat doma, zreflektovat zkoušení, vypíchnout momenty dalších možností a směřování jednání.
Kde se Dialogické jednání vzalo?
Dialogické jednání s vnitřním partnerem objevil prof. Ivan Vyskočil, výrazná divadelní osobnost zabývající se především alternativním přístupem k dramatice a divadlu a významný psycholog, v průběhu let 60-90.-tých 20. století. Dlouhá léta podroboval ve svém veřejném vystupování jako divadelník, ale i jako psycholog volnou dramatickou hru praktickému i teoretickému výzkumu. Pracoval s divadelníky, studenty herectví a divadla, v ústavech s lidmi s duševní poruchou. Zajímala ho volná dramatická hra jako odpověď na otázku po svobodném a autentickém sebevyjádření, hře jako základního principu veřejného vystupování, i jako odpověď na filozofické směry obracející se ke hře jako základnímu fenoménu lidské existence. Jako návrat k prapůvodní bytostné touze člověka po hráčství a vášně pro hru. Dialogické jednání s vnitřním partnerem je dále podrobováno výzkumu v Ústavu pro výzkum a studium autorského herectví na pražské DAMU.
Prof. Ivan Vyskočil, tvůrce Dialogického jednání s vnitřním partnerem
Studoval herectví a režii (1948 –1952) na dramatické konzervatoři, která se r. 1949 přeměnila Divadelní fakultu AMU. K jeho učitelům patřili Karel Höger, Otomar Krejča, Jiří Frejka, Jiří Plachý, Božena Půlpánová, Ladislav Pešek, Radovan Lukavský. V letech 1952 – 1957 studoval na FF UK psychologii a pedagogiku s filosofií, kde ho učil známý český filozof Jan Patočka. Působil jako externí vychovatel v psychiatrických a nápravných ústavech. Zajímal se o převýchovu založenou na důvěře, kontaktu a vztahu. Pro úplnější poznání se nechal na jeden měsíc inkognito zavřít jako chovanec v chlapecké polepšovně v Opatovicích. Navázal spolupráci s dr. Hugo Širokým a v ústavu Ledce – Šternberk spolu jako jedni z prvních u nás experimentovali se socio- a psychodramatem. Na poli psychologie a psychiatrie spolupracoval až do konce šedesátých let na příležitostných projektech nejen s Hugo Širokým, ale také s Evou Syřišťovou, Ferdinandem Knoblochem a Eugenem Wolfem. V letech 1957 – 1959 se stal prvním učitelem psychologie na AMU. V tu dobu vytvořili spolu s Jiřím Suchým tzv. text-appely, veřejná vystoupení autorských textů a hudby v pražské Redutě. Spolu s Jiřím Suchým, Helenou Philippovou a Vladimírem Vodičkou byl spoluzakladatelem Divadla na zábradlí, kde zastával post šéfa činoherního souboru a angažoval se zde jako herec, dramatik i režisér. Autorsky se podílel na pěti původních premiérách (s Jiřím Suchým: Kdyby 1000 klarinetů a Faust, Markéta, služka a já, s Milošem Macourkem Trochu, s Pavelm Koptou Smutné vánoce, s Václavem Havlem Autostop). Po odchodu z Divadla Na zábradlí se vrátil do Reduty, stal se uměleckým vedoucím Salónu Reduta a založil tu Nedivadlo. V šedesátých letech začaly také vycházet Vyskočilovy texty, časopisecky i knižně. Úspěšný byl také jako autor rozhlasových her i moderátor rozhlasových pořadů. V roce 1968 se zúčastnil mezinárodního kongresu psychologů, kde se seznámil s Royem Hartem, s nímž vedl dílnu v „dětštině“. S nástupem normalizace byl nucen opustit Redutu, nemohl publikovat. S Nedivadlem putoval po různých místech České republiky. Od roku 1971 začal učit na LŠU – specializované účelové studium – kursy pro pracující v Josefské ul. v Praze. Zde postupně vznikla jeho koncepce studia psychosomatických disciplín a autorského herectví jako výchovy k osobnosti. Během let kolem sebe soustředil tým spolupracovníků, s jehož jádrem (Vítězslava Fryntová, Libuše Válková, Hana Smrčková) odešel po roce 1989 na DAMU. Nedivadlo se postupně vyvíjela jako alternativní scéna, která se vyznačovala osobitou narativní poetikou a pokusem o improvizace. V osmdesátých letech se Vyskočil výjimečně objevoval i ve filmu. Po roce 1989 se Vyskočil naplno vrátil do veřejného života. Publikoval, účastnil se rozhlasových besed, televize točila podle jeho povídek inscenace. O Vyskočilovi bylo také natočeno několik televizních či filmových portrétů: GEN, Mistr Vyskočil, Divadelní guru – prof. Ivan Vyskočil, Krajina osudu. Většinu svých aktivit v tuto dobu věnoval DAMU, zejména výzkumu Dialogického jednání s vnitřním partnerem. Nejprve působil jako vedoucí katedry činoherního herectví, v roce 1994 vytvořil samostatnou katedru, kterou nazval Katedra autorského divadla a pedagogiky, posléze Katedra autorské tvorby a pedagogiky, jejímž byl vedoucím do roku 2003. Roku 1992 byl jmenován profesorem herectví a autorské tvorby. Je rovněž nositelem ocenění festivalu Next wave Živoucí poklad (2003), čestného doktorátu JAMU v Brně (2005) či Zlaté medaile AMU (2009). Ivan Vyskočil je praktikující katolík a po celý život žije v Praze.
Lektoři Dialogického jednání v TALENT drama studiu
Hlavním lektorem Dialogického jednání v TALENT drama studiu je jeho zakladatelka a hlavní pedagožka Erika Merjavá, která patří k úzkému okruhu studentů prof. Ivana Vyskočila.