Píšu o HŘE… škrtám vše, co jsem dosud napsala, píšu a zase škrtám, protože všechna slova mi přijdou navíc, zbytečná, buď znějící příliš důležitě, nebo velkolepě či hlučně. Chci text seškrtat na padrť, do kosti, naprosté syrovosti. Ať vše navíc je nemilosrdně vyhozeno a zůstane jen to podstatné. Z původního textu mi nakonec zbyde jen poslední část. Je ze seriálu Mladý papež s Jude Law od Paola Sorrentina. Mladý papež ve svém proslovu na Svatopetrském náměstí v Římě říká:
„A pak zahrnuly všechny děti požehnanou Juanu desítkami otázek. Jsme mrtvé nebo živé? Jsme unavené nebo silné? Jsme zdravé či nemocné? Jsme dobré nebo špatné? Máme ještě čas nebo vypršel? Jsme mladí nebo staří? Jsme čistí nebo špinaví? Jsme hloupí nebo chytří? Jsme pravdiví nebo falešní? Jsme bohatí nebo chudí? Jsme králové nebo služebníci? Jsme dobří nebo jsme krásní? Je nám teplo nebo zima? Jsme šťastní nebo slepí? Jsme zklamaní či plní radosti? Jsme ztraceni nebo nalezeni? Jsme muži nebo ženy? To je jedno, odvětila požehnaná a když umírala, v pouhých osmnácti, dodala na pokraji smrti se slzami v očích: „Bůh se nenechává spatřit, Bůh nekřičí, Bůh nešeptá, Bůh nepíše, Bůh neslyší, Bůh neplká, Bůh nás neutěšuje.“ A všechny děti se ptaly: „Kdo je Bůh?“ A Juana odvětila: „Bůh se usmívá.““
Možná to je hra a my ve hře. V tichosti i vřískotu, umělosti i přirozenosti, barevnosti i strohosti, nabubřelosti i jednoduchosti, s gesty velkými i malými, umírněností i panovačností, strachu i odvaze, hloubce i povrchnosti, v radosti i ambicích, dřině i lehkosti, v konstruktu i tvorbě, dětskosti i dospěláctví, čistotě i troufalosti, drzosti i pokoře, krachu i úspěchu, humoru i vážnosti. A pak možná člověk spatří, jak se hra usmívá, a on se začne, pohroužen plně v hru, usmívat také.
Erika Merjavá