Každý večer před spaním si na chalupě v posázavské vesničce Křečkovice Terezka se svojí kamarádkou Lídou oblékly průhledné noční košilky, rozsvítily všechna světla, posadily se na stůl, vzaly do ruky kytaru a dělaly, že hrají a zpívají. Okna z pokojíčku byla totiž nasměrovaná na ulici a byla určitá pravděpodobnost, že Matěj Terezku uvidí v průhledné noční košilce, zapomene na tmavovlasou cizí dívku a znovu začnou spolu chodit. Jednou večer, když v průhledných košilkách seděly na stole, uslyšela Terezka pískání.
T: „Hele, Lído, já slyším nějaký pískot,“ …slyšíš? Zase!“
L: „Jo, já už to taky slyším,“
T: „Počkej, je nás dobře vidět?“
Terezka si zvedla růžovou noční košilku o trochu výš.
T: „Hele, nesedej si přede mě, ať mě nestíníš. Už zase slyšíš? Ty jo, kdo to může být?“
Z Terezčina hlasu bylo zjevné, že doufá, že za pískotem se schovává tvář Matěje.
L: „Jo slyším.“
Řekla Lída a podle Terezčina vzoru zvedla košilku o trochu výš, nad kolena. Když to uviděla Terezka, tak si košilku vytáhla ještě o kousek výš a přísně se na Lídu podívala.
T: „Počkej, zhasneme světla,“
L: „Ne, ne, pak si budou myslet, že jsme šly spát. Ale jako kdo to je?“
Lída podešla k oknu a nenápadně se podívala oknem směrem do parku.
T: „Počkej, nebuď netrpělivá, já na chvilku zhasnu a ty se podíváš ještě jednou. Přece nic neuvidíš, když je venku tma a tady je rozsvíceno. To dá rozum,“
L: „Aha, tak dobře“
T: “Bude to na vteřinu.“
L:: „No ale co když si tam ten, kdo píská…?“
T: „Hele slyšíš, už je to potřetí!“
Nastražily obě uši a Lída pokračovala šeptem, aby jim neunikl ani jediný hvizd.
L: „Co když ten, co píská, když zhasneme, si bude myslet, že když hned rozsvítíme, tak jim dáváme znamení.“
T: „Hm, to je možné…Slyšíš? Zase. Ale to je jiný pískot. Jako kdyby tam byli dva.“
L:. „Počkej, ty myslíš že by s Matějem mohl být i Petr?“
T: „No jasně. Určitě. Kdo jiný by tam byl? Rychle zhasni, Lído!“
Lída se opatrně připlížila k vypínači a rychle ho zmáčkla. Hvizd.
T: „Ty jo, rychle rozsviť. Viděla jsi kdo tam byl?“
Lída rozsvítila. To už Terezka rozrušeně seděla na stole tak, aby byla co nejvíce vidět.
L: „Viděla jsem tři postavy,“
T: „Tři?,“
L: „Jo,“
Terezka se ve vteřině rozhodla. Teď anebo nikdy. Nasadila si indiánskou čelenku, kterou měla na stole mezi líčidly, psacím strojem, tužkami a barvičkami, svetrem, džíny, spodním prádlem a rozházenými papíry. A v tenké noční košilce prolezla oknem do dvorku.
T: Rychle, pojď!
Zavolala na Lídu.
Lída celá zkoprněla.
L: Ty jo, já se bojím. Co když se vaši vzbudí.
T: Nekecej a pojď. Chceš čelenku?
L: Ne, ne. Já jen tak, košilka stačí.
T: Tak jo. Lez!
Lída opatrně prolezla a obě se objevily na úzkým betonovým chodníčku pod okapy domu. Potichu po trávě, aby nevzbudili celý dům, našlapovaly směrem k zamčené zahradní brance. Opřely se o ní, ale nikoho neviděly. Zase hvizd. Děvčata se podívala nechápavě, ale i zklamaně, jedna na druhou. Až najednou Lída vykřikla:
L: Hele, Terezo, Petr!
T: Ticho, Vzbudíš naše, nebo Ňufáče.
Postava se vynořovala ze stínů stromů a keřů přilehlého parku. Byl to Petr. Ale nikdo jiný vedle něj nebyl. Lída užasle koukala na Petra.
P: Ahoj holky.
T, L: Ahoj Petře.
P: Jak se máte?
T: Jo, dobrý. Co ty?
P: Dobrý, no. Hele Lído, nechceš se projít do lesa?
L: Cože, do lesa? To je supr nápad.
T: To není supr nápad, brána je zamčená. Petře, a nikdo víc s tebou tady není?
P: Teď už ne. Byl tady Matěj s Danem, ale odešli.
Terezka se zklamaně podívala na ulici, zda neuvidí aspoň kousek stínu svého milovaného Matěje.
L: Tak já jdu do lesa.
T: Ale brána je zamčená.
L: Já jí prolezu. Za chvíli jsem zpátky. Jen se projdem po lese.
T: Vždyť je noc.
L: No právě. To bude romantika.
T: Co když to zjistí naši?
L: Nezjistí.
T: No dobře.
Rezignovala Terezka. Pomohla Lídě prolézt brankou, která byla zakončena ostrými hroty. Ale povedlo se a Terezka jen viděla, jak Lída v průhledné noční košilce v objetí Petra mizí z dohledu. Najednou jí vše došlo. Pro pána krále, naši. Co když se nevrátí? Co když je v lese něco sežere, někdo přepadne, nebo zabije? Co když se vzbudí rodiče, přijdou je zkontrolovat a Lída nikde? Sedla si na lavičku pod okno a nervózně se dívala na ulici, zda je náhodou neuvidí se vracet. Představovala si zkrvavenou Lídu a Petra, jak leží mezi stromy, jak jim jde na majestátní pohřeb a slzy jí tečou po celém obličeji. Jak sedí s Matějem u jejich hrobu, pokládají kytky a vzpomínají na společné chvíle. Terezka se celá třásla a začala vzlykat. Zhruba po půlhodině uviděla, jak Lída rozrušeně běží k brance. Vypadá to, že žije, oddechla si.
T: Co se stalo, prosím tě?
Zděsila se Terezka, když uviděla uslzenou a vzlykající Lídu.
L: Ale, Petr mě začal osahávat a táhnout do lesa. Ale já jsem nechtěla. Já že jen se projdeme tady uličkou. No a když jsem se mu vytrhla a řekla, že jdu domů, řekl mi: „Ty huso pitomá.“ Rozumíš? Rozumíš tomu?
A najednou se Lídě začaly z očí kutálet slzy velké jako dva ořechy.
T: Pojď, jdeme dovnitř, ať nás tady naši nenajdou,
Obě prolezly oknem zpátky do pokojíčku, sedly si za stůl a rozklepaná Lída se srdceryvně rozvzlykala. Terezka jí pohladila po vlasech a zašeptala:
T: Neboj, Petr je vůl. Nestojí za to. Neboj. Třeba se omluví. Třeba na tebe čeká někdo lepší. Pojď, lehnem si, a já ti budu vyprávět nějakou pohádku. Třeba o Popelce ti řeknu.
Terezka jemně objala Lídu, pomohla jí do postele, zhasla světlo a v objetí s vyprávěním, jak Popelka ke štěstí přišla obě vyčerpáním během chvilky usnuly.