Alžběta Dolečková, 17 let
Už tenkrát jsem v Tobě viděla oheň víš, jak si se narodila. Měla jsi tvářičku tak pěknou, nevinnou. V tvých očích svítil žár, který byl schopný zapálit celý svět, kdyby bylo potřeba. Přisunula jsem Ti kameru lehce k obličeji, abych si ten monet navždy zapamatovala. Něžně jsi plakala a potřebovala jsi mě. A já měla strach, že zítra mě už potřebovat nebudeš, že jako ptáček vyletíš z hnízda a já ti budu jen mávat a v hloubi srdce doufat, že jednou si vzpomeneš na svou mámu při tvé cestě životem. Jakmile jsem vytáhla kameru, přestala jsi plakat, smála jsi je a byla to ta prozatím nejhezčí verze tebe. Věděla jsem to už tenkrát – budeš herečka.
Celý život jsem pozorovala, jak rosteš a ten žár v tobě s tebou – zápal po tom se ukázat. Kamkoli si vešla, místo ti vždycky patřilo, neměla jsi problém navázat s kýmkoli konverzaci, neměla jsi problém udělat scénu před x lidmi, vždycky se ti to líbilo – ta pozornost. Přivedla jsem na svět malou herečku – říkala jsem si.
Chtěla jsem pro tebe a tvou vášeň vždy udělat všechno, co jen mohu. Ráda jsem tě vodila do divadel na loutková představení, ráda jsem s tebou pozorovala všechny velké herce, ale nejraději jsem na jevišti viděla stát tebe. To byl moment, kdy jsem na tebe nemohla být pyšnější. Od mala jsi přesně věděla, co chceš, za čím jsi jdeš a nevzdáš se, ani za nic na světě. Byla jsi mým vzorem.
Když jsi řekla, že chceš, aby divadlo bylo tvé na celý život, hodně jsem zpochybnila. Prosím, nikdy mi to neměj za zlé. Vím, co pro tebe znamená a jak moc si za ním jdeš. Vím, že nechceš vidět své ostatní stránky, protože si myslíš, že jen ta jedna je pravá, ale věděla jsi třeba o sobě, jak moc tě zbožňují malé děti? Když tě vidím s nimi, mám pocit, že budeš ta nejlepší máma na světě. Jak na tobě visí a jak by dali cokoli za to, abys je chytla do náručí a otočila se s nimi o 180 stupňů? Vím, že to nevidíš, ale já jo.
Prosím, neměj mi to za zlé, když se snažím tě chránit. Je to velký a krutý svět. Dost dobře tě dokáže dostat na kolena. A já nemůžu vidět tebe na kolenou. To nikdy nedovolím. Jen mám výčitky. Výčitky, že ti nemohu dát do života tolik, kolik bys potřebovala. Vím, že ledacos zvládneš sama, ale třeba jen vždycky budeš potřebovat svou mámu – a já ti slibuji, že ti vždy budu na blízku.
Snažím se tě chránit dcero má, neměj mi to prosím za zlé. Mám jen strach, až tě uvidím sedět na posteli s hlavou v rukách, slyšet pláč, že třeba něco nevyšlo. Přála bych si jen, abys věděla, že je milion dalších věcí, ve kterých jsi úžasná a že vždy je možnost začít znova. Že jedny nepovedené příjímací zkoušky neznamenají, že jsi to nezvládla – zvládla jsi víc, než si myslíš. A to dokázat, že je milion různých věcí, za které na tebe můžu být hrdá a tohle není jedna jediná věc.
Neusazuj se. Žij. Prostě žij. A já tě budu doprovázet na každém tvém kroku.