Hana Sršňová, 20 let
Každý se potřebuje propojit se svým vnitřním dítětem. Nechat
za sebou účty, trénování konverzace před zrcadlem a čtení
Dostojevského, aby působil chytře na příští degustaci. Na chvíli,
alespoň na chvíli se zas octnout na pískovišti, vytvářet hroudy z písku
a představovat si, že je to starý rozbořený hrad. Někdo se stává
dítětem když se dívá na lehké komedie, někdo zase tak, že přehání
bolest hlavy, aby se o něj na moment starali ostatní. A někdo hraje
divadlo. Na jevišti vás nikdo nebude soudit, když si zaštěkáte,
rozzlobeně hodíte na zem pečlivě připravenou večeři, nebo když
tvrdíte, že až vyrostete, chcete se stát profesionálním pojídačem
čokolády… Jeviště je hřiště a mělo by se na něm skákat, houpat se na
houpačce, plakat, objímat se a ne biflovat, trénovat a dusit se.
Hrát, hrát si. Já si chci hrát, pojďte si hrát se mnou! Vraťme se
zas na hřiště a zahrajme si na babu. Oddechněme, dýchejme a hrajme
si. Hrajme si, a pak si zas můžeme hrát na dospělé.