Lada Marková, 17 let
Nadhled. Mít nadhled nad tím, co sleduji; nad tím, co zažívám; nad tím, co dělám. Mít nadhled nad sebou. Mám pocit, že je snadné říct o svém minulém já, že mu nadhled chyběl. Je snadné zhodnotit se zpětně jako příliš vážnou osobu a tímto zhodnocením získat možnost tvrdit, že teď nadhled máme. „Ty jo, tehdy jsem byla tak seriózní, ani jsem si ze sebe nedokázala udělat srandu. Ještě že teď už taková nejsem.” Něco takového říct a nejlépe za to přihodit nějaký sebe zesměšňující vtip na důkaz toho nezpochybnitelného nadhledu, to není vůbec těžké.
Ale hodnotit sami sebe v momentu, ve kterém jsme, to už vyžaduje víc – zkušenost a pokoru, poznání a otevřenost, přijímání a tak – skutečný nadhled. Vlastně abychom byli schopni říct, že jsme člověk s nadhledem, který svět moc vážně nebere, k tomu samotnému už potřebujeme notnou dávku toho opěvovaného nadhledu a tím se to celé stává takovým paradoxem.
I když ne tak docela. Protože cílem tady není nadhled měřit, hodnotit nebo prokazovat; cílem je s ním žít. Cílem je s ním hrát a jednat.
Když jsem nastoupila do dramaťáku, rozhodně bych řekla, že jsem brala někdy věci až moc vážně. A nadhled mi chyběl určitě. Možná se mi teď divíte, že hodotím nadhled svého minulého já a dělám tedy přesně to, co jsem před chvílí tak trochu odsoudila. Ale je to součástí toho nadhledu, jaký mám k dispozici já teď – a můžu doufat, že to je taky součástí mojí cesty dál.
Zpátky ale k mým začátkům v dramaťáku. Přišla jsem tam z velké části proto, že jsem měla problémy se zapojením do kolektivu na nové škole (v překladu: nikdo se tam se mnou nebavil) a procházela jsem si takovou krizí osobnosti. (Jestli se tomu tak dá říkat, když vám je jedenáct.) Chtěla jsem najít jiný přístup, naučit se znova si hrát, nebát se mluvit a vyjadřovat a hýbat a smát se. Chtěla jsem prostředí, kde budu moct být jiná než ta role „neoblíbený trapný holky, co bere věci moc vážně a nechápe srandu”.
A najednou tu pro mě byla možnost. Byla tu nabídka. Byla tu možnost změny.
Ze začátku jsem nedokázala pustit stud, vypnout ten hlas, co mi říkal, že vypadám a zním jako debil a ať se jdu radši někam schovat. Bylo nemožné – nebo tak mi to připadalo – se uvolnit a hrát si a brát do hry a dávat se do hry. Ale čas šel a já jsem šla dál spolu s ním. Objevovala jsem nové stránky sebe sama. Nacházela jsem osobnosti, aktivity, pocity, které jsem předtím nepoznala. Pomalu jsem pouštěla některé strachy a nechávala jsem vystoupit na povrch to dítě v sobě, tu holčičku, která se jen smála a všechno chtěla zkusit a vysloužila si od babičky přezdívku Sluníčko.
A tak jsem se vydala na cestu odkrývání zapomenutých aspektů svého já a objevování nových, které bych si u sebe nidky předtím nedokázala představit. Začala jsem zjišťovat, že věci se dají vnímat i jinak než vážně; že chyba neznamená konec ale naopak začátek něčeho zajímavého, výzvu pro lidský nadhled.
Taky jsem zjistila o sobě věci, předtím mi skryté. Třeba to, že preferuju neučit se texty nazpaměť a radši improvizuju (to je celkem malý objev), ale taky třeba, že mě baví vystupovat, přednášet a mluvit před lidmi a že mi to dokonce jde (to už je objev trochu větší).
Spoustu jsem se toho naučila, z různých koutů – lépe dýchat, věřit svému tělu, improvizovat, dialogicky jednat, udělat si ze sebe srandu, pracovat s chybami, vnímat sebe i osatatní… Ráda bych se tady rychle opravila – u většiny těch věcí asi není přesné říct, že jsem se je „naučila”, protože jsem nedosáhla žádné finální úrovně (a myslím, že ni žádná není). Ale aspoň jsem se je učit začala a zjistila jsem, jak se je můžu učit dál.
V průběhu dramaťáku se toho pro mě dost změnilo. A přestože samozřejmě dramaťáku nepřipisuji všechny změny, u některých jsem viděla (nebo zpětě vidím) jasné spojení.
Začala jsem znova víc „blbnout” s lidma, pocítila jsem sebevědomí v hlase, těle, v mysli. Dovolila jsem si být víc sama sebou, klidně před kamarády políbit strom, protože jsem prostě chtěla, a nepřemýšlet, co si o tom a o mně kdo pomyslí. Z prezentování ve škole se pro mě stalo něco, na co jsem se těšila a co jsem vyhledávala, místo abych se tomu vyhýbala a bála se toho. Dokonce jsem pak několikrát moderovala soutěže a akce, kde mě poslouchal a sledoval celý sál lidí.
Vliv (autorského) herectví a různých disciplín z dramaťáku vnímám i na podobě svého dnešního hlasu, jednání s lidmi a situacemi.
Jasně, nemůžu se podívat na to, kým bych byla a jaká bych byla, kdybych si dramaťákem neprošla, ale klidně si troufnu říct, že jsem ráda za to, jak mě ovlivnil – a jaká jsem po něm a díky němu.
Už jen to, že se teď nad sebou zamýšlím a cítím se klidně a příjemně, je pro mě úspěch a mimo jiné za něj vděčím právě věcem, co jsem se naučila od Eriky.
22.4.2021