„Být trpělivý se sebou, ostatními, procesem, dát věcem čas k uzrání, vědět, že i bolest a nepříznivé okolnosti k učení patří, je základem úspěšnosti naší práce.“ Erika Merjavá
Jde o přístup v dramatické pedagogice, autorské tvorbě, herectví a divadle, který se odkazuje ke studiu na Katedře autorské tvorby a pedagogiky DAMU. Neustále ho podrobujeme dalšímu teoretickému i praktickému výzkumu. Je založený na zpětné vazbě a impulzu jako základu pro autorskou tvorbu a autentické osobnostní herectví. Základem naší pedagogické, dramatické a divadelní práce je specifická disciplína Dialogické jednání s vnitřním partnerem, ale i další psychosomatické disciplíny, které otevírají v člověku vnímavost, trpělivost a dialog jako základ pro zralou tvůrčí osobnost s hlubokým lidským přesahem.
Snažíme se nechávat otevřené možnosti a sledovat, kam nás to povede. Propojujeme studium herectví, dramatiky a divadla Stanislavského a Vyskočila. Především jde o otevřenost, která je spíše věcí změn než jasné metodiky, jejíž zkoumání bude zřejmě nikdy nekončícím procesem, kdy závěry, ke kterým dojdeme, budeme společně s našimi studenty nadále zkoumat, slovy Vyskočila „hrát si s tím“. Podobně jako pedagogický přístup ke studiu herectví a dramatiky, podobně podrobujeme bádání i divadlo. S divadelním režisérem Jiřím Ondrou se skupinou mládeže a divadelním souborem Vosí hnízdo společně hledáme možnosti, tvary, formy. Díváme se a zkoumáme, co může do divadelní tvorby přinést na první pohled vypadající NIC a co z NIC může vznikat. Hledáme prostor mezi svobodou a hranicemi. Dovolím si říct, že jde o nikdy nekončící proces a právě pohyb, změna a proměna, chyby i slepé uličky, ke kterým dojdeme, přinášejí naší práci dobrodružství, zájem a zvědavost, ono vnitřní napětí, které ukazuje cestu dál a naplňuje bytí člověka a tvorbu.
Spíše než metoda, říkáme tomu přístup. Metoda totiž příliš svazuje, vytváří přesné a konkrétní kroky k dosažení cíle. Naším základním principem je však neustálý dialog. Dialog lektora s jednotlivcem, skupinou, mezi členy skupiny navzájem, dialog sám se sebou, spoluhráči, okolnostmi, situacemi. V hereckém/dramatickém/divadelním studiu vycházíme z toho, že každý jednotlivec začíná v bodě, kde se zrovna nachází a pokračuje vždy tam, kde skončil. Každý si jde vlastním tempem, vlastními možnostmi, učí se to, co zrovna potřebuje. Jde tedy o věc dialogu. Vyžaduje to velké nároky na lektora, protože lektor musí být neustále ve střehu, koncentrovaný, všímat si, vnímat, objevovat, vést dialog, vidět náznaky, možnosti, aby mohl upozornit a říkat připomínky, čeho si žák/student nevšiml, zajímavé momenty, které vedou v jeho rozvoji a směřování dál. Předpokladem naší práce není tvořit herce, ale objevovat v člověku herce, není učit hlasu, ale objevit v člověku jeho konkrétní hlas, totéž platí u těla a pohybu. U řeči učíme skrze slovo vidět a vyjadřovat vnitřní obrazy člověka. Vidět a jednat, být konkrétní, aby herec, divadelní či dramatický umělec byl a existoval na rozdíl od hraní, předstírání a předvádění. Snažíme se odhalovat podstatu, která by vedla ke konkrétnosti, jednání a bytí. A to i skrze a hlavně dialog. Dramatika, divadlo a herectví jsou založené na dialogu, neustálém zkoumání, protože vše co je příliš rigidní, bez pohybu, vyznívá nepravdivě. Je to kreativita a kreativitě se je třeba učit. Nabourávat představy, pravdy a jistoty, názory a tendence ve smyslu rychlého uzavírání. Herec či dramatický umělec by se měl naučit učit se. A učení se je neustálý pohyb, změna, proměna.
V konkrétním dramatickém, divadelním a hereckém studiu jde o uvolňování spontaneity, odblokovávání fyzických i psychických překážek, učení se sebeúctě a sebejistotě, vyjadřování se skrze pocity, nebát se zpětné vazby veřejnosti. Jak známý zakladatel amerického actor`s studia Lee Strasberg napsal: „Léčit herce pro divadlo.“ Bez koncentrace a vnímání to nejde. Meditace, práce s dechem, techniky asijských bojových umění, imaginační techniky staré tisíce let, relaxace, masáže, ticho, hudba, to vše k tomu přispívá. Jakákoliv hra, která pro nezainteresovaného pozorovatele nemusí dávat smysl, může dávat naopak velký smysl, hra, v které se vlastně jakoby navenek nic neděje, může se v ní dít naopak mnoho. Paradoxně tam, kde to může být nejméně viditelné, se může ukrývat lidský a potažmo dramatický, herecký a divadelní potenciál.
Další dovedností je umění naslouchat. Bez naslouchání se těžko hledá pravda, bez naslouchání sám sobě, těžko vím, kdo jsem. Neslyším totiž zpětnou vazbu, jemný hlas v sobě, který mi věci zpřesňuje, ladí, upravuje. Příliš se mluví a ví, vše je jednostranné, monologické, člověk nedává prostor druhému v sobě, spoluhráčům, situacím. A právě tady přichází naše hlavní disciplína, s kterou pracujeme: Dialogické jednání s vnitřním partnerem. Dialogické jednání je založené na zpětné vazbě, tedy odpovědi k tomu, co říkám. Jde o vlastní odpověď, odpověď, která vzniká v člověku, který je sám v prostoru a zkouší si skrze vnitřního partnera, jakási samomluva, ale zvědoměna, která následně člověka vtahuje do hry. Druhý hlas, hlas v sobě, uslyším, když umím naslouchat a umění naslouchat se učí trpělivostí, časem, nespěcháním, zpomalením. Ve spěchu je člověk překotný a často neuslyší věci, které ho vedou dál, nabízejí možnosti. Většinou když nechá čas, nelekne se bodu nevědění, ukočíruje svojí netrpělivost, začnou se dít nejzajímavější věci.
Kdybych to shrnula, jde o Stanislavského práci s hercem a dialogický přistup Vyskočila, které v sobě obsahují tyto základní principy: Koncentrace-Imaginace-Vnímání-Kontakt-Naslouchání-Komunikace-Zpětná vazba-Jednání. Všechny tyto prvky se mezi sebou vzájemně prolínají, jsou mezi sebou v neustále jemném napětí, dialogu, kruhu a jejich vzájemným působením se v člověku otevírá lidsky i jevištně autentická i dramaticky tvůrčí osobnost, která přímo souvisí se sebepoznáním a lidskou pravdivostí.
Erika Merjavá