Hra a jiskra božského úsměvu
Chci psát o hře. Vytáhla jsme z paměti moudrá slova, která se mi vryla do paměti, knihy a učebnice z knihovny, filmy z filmotéky všech možných filozofů, psychologů a mystiků, které znám. Uvažovala nad jejich slovy, jak co nejlépe zformulovat, co je hra. Jenže vše je jinak, než jsem si myslela na začátku psaní. Je to asi nejtěžší úvaha, kterou píšu. Protože když jí začnu psát, hned odporuje duchu toho, o čem chci psát. A tak škrtám, škrtám, škrtám vše, co jsem napsala. Každé slovo, mi najednou přijde navíc a zbytečné, až mi zůstane poslední část z mé původní úvahy. Je ze seriálu Mladý papež s Jude Law od Paola Sorrentina. Jude Law jako mladý papež ve svém proslovu na Svatopetrském náměstí v Římě říká:
„Když se jí zeptali: Kdo je Bůh? „Bůh je čára, která otevírá,“ řekla požehnaná Juana. Bylo jí pouhých čtrnáct let a nikdo nechápal co se tím snaží říct. A pak zahrnuly všechny děti požehnanou Juanu desítkami otázek. Jsme mrtvé nebo živé? Jsme unavené nebo silné? Jsme zdravé či nemocné? Jsme dobré nebo špatné? Máme ještě čas nebo vypršel? Jsme mladí nebo staří? Jsme čistí nebo špinaví? Jsme hloupí nebo chytří? Jsme pravdiví nebo falešní? Jsme bohatí nebo chudí? Jsme králové nebo služebníci? Jsme dobří nebo jsme krásní? Je nám teplo nebo zima? Jsme šťastní nebo slepí? Jsme zklamaní či plní radosti? Jsme ztraceni nebo nalezeni? Jsme muži nebo ženy? To je jedno, odvětila požehnaná a když umírala, v pouhých osmnácti, dodala na pokraji smrti se slzami v očích: „Bůh se nenechává spatřit, Bůh nekřičí, Bůh nešeptá, Bůh nepíše, Bůh neslyší, Bůh neplká, Bůh nás neutěšuje.“ A všechny děti se ptaly: „Kdo je Bůh?“ A Juana odvětila: „Bůh se usmívá.“ A teprve pak všichni pochopili.“
A tak vím, že jediné, co mohu psát ke hře, je psát o mých smutcích, radosti, mém strachu, odvaze, snažení, i lenosti, o mé minulosti, budoucnosti, nadějích, víře, i nevíře, o mém životě, nebo smrti, o mé touze i selháních, láskách i neláskách, o lidech, které miluji i nemiluji. A nad tím vším, každým krokem, myšlenkou, pocitem, osudem, v tom celém, nad a pod, uvnitř i ven, probleskuje úsměv. Ano, Bůh se usmívá a mně nezbývá nic jiného, než zůstat v tichu v určité posvátné vzdálenosti a jen se dívat a usmívat se také.