R.I.P 28.4.2023
Milý pane profesore,
doufám, že dostanete tento dopis. Adresu nevím. Dnešní ráno jste se přestěhoval a ještě ke mně nedošlo kam. Asi tuším. Prosím, odpovězte mi. Budu na odpověď čekat. Každopádně, chci Vám napsat, že jsem Vás potkala tak nějak divně. Ani jsem to nečekala, tak nějak jste ke mně přišel. Nebo já k Vám? To nevím. Ale musím Vám napsat, že setkání s Vámi byl jako náraz s nějakou planetou. Nejdřív jsem jen čuměla, jak se moje planeta při setkání s Vaší planetou rozdrobila na kousky. A to jsem brečela, vztekala se a nadávala, že jsem ztratila svou jistou planetku, kde mi bylo dobře. No ale pak se začala stavět a staví se doteď. A najednou získávala barvy a formy, o kterých jsem netušila. A říkala jsem si: Ty jo, taková krásná barvička. Co ta tady dělá? Že by patřila do mojí planetky? No jo, patřila. A pak další a další, a taky slepé uličky na té mojí planetce a louky, hory, vrcholky i propasti. Jenže jsem zjišťovala, že moje planetka je stejně kulatá, že nemá ostré hrany, že když odněkud vyjdu a projdu jí celou, tak se zase vrátím na stejné místo. Co myslíte? Jo a nezapomenu na křížky a polibky na čelo a pohlazení. A taky když jste si mě spletl s Vaší opatrovnicí a hledala jsem Vám ve skříni kalhoty, abyste si je mohl obléknout. Už vím, že mé kroky nebudou směřovat do jednoho domečku na Praze 6, neuvidím před Vaší postelí televizi s kanálem Noe a nebudete se ptát, jak mi to s učením děcek jde. Chtěla jsem Vás tam jednou přivítat, Ale to se už nestihlo. A taky jsme se společně koukali na Ljubu Hermanovou a Vám tekly slzy. Asi jste vzpomínal na časy, když se budovala Vaše planetka. Nevím. Nebo jsme se smáli, když jste se díval na naše představení s děckama. A kafíčka s mlékem a sušenky, které jsem musela sníst, i když jsem držela dietu. No a v pátek jste si nevzal ode mě chlebíčky se šunkou. Pamatujete? Ale mě jste to dovolil. Říkal jste něco v tom smyslu, že mohu, abych věděla, že jsem pořád na cestě. Ptal jste se na mojí sestru a mojí rodinu. A když jsem říkala, že můj táta se stará o jabloně a zahradu, řekl jste, to je krása. Bože, kolik věcí jsem Vám řekla, kolik textů dala k přečtení. Četl jste je? Vůbec mi nedošlo, že tak dlouhé texty už asi číst nemůžete. Kolik věcí jste mi řekl, na které si nejsem schopna vzpomenout, ale myslím, že jsou ukryté někde hluboko a myslím, že ovlivňují život na mé planetce. A to nejenom mě, protože na mé planetce je teď hodně lidí. To byste koukal. A čím dál tím víc. Jednou jsem Vám psala, byl to asi můj první dopis Vám k narozeninám, že světlo, které jste šířil, jde dál. Že jeden od druhého se osvětlujeme až se celý svět prosvětlí. No, bylo to trochu sentimentální a patetické, ale krásné. Že jo? Pamatujete na to? Máte ten dopis sebou v novém bydlišti? Co byste mi řekl teď? Asi bychom se na sebe usmívali, něco si řekli a nakonec bychom se políbili na čelo, dali bychom si křížky a odcestovali dál na naše planety. Tak se s Váma loučím, líbám Vás na čelo a opatrujte se. Těším se na shledání.
Vaše Erika
PS: Prosím, můžete mi dát ještě křížek na čelo?
