Všechno chce čas. Všichni chceme všechno hned. Neumíme čekat, být trpěliví, nechat věci působit a ve správný čas doznít. Trpělivé jsou děti, děti se baví, žijí přítomným okamžikem, neptají se kdy a co z toho. Prožívají spontánní radost ze hry, ale i spontánní nudu či nechuť. Prožívají vše naplno, bez nějakého ale. Všechno chce čas, když to má k něčemu pořádnému být. Pokud se nemá klouzat po povrchu, ale jít do skutečné hloubky, vyjít z podstaty. A to stejné platí i o kreativní práci s dětmi či dospělými. Ivan Vyskočil jednou řekl krásnou věc: „Až po třech letech je Psychoterapie k něčemu. To je ta doba, kdy se člověk naučí pracovat sám se sebou.“ Jenže většina lidí, když nevidí výsledky ihned, utíká, přechází jinam, zkouší jiné věci, kde si myslí, že konečně už to bude ono a našel rychlou cestu k sobě. Rychlý a jednoduchý návod ale neexistuje. Je to chiméra. Nic rychlé a jednoduché nezapustí kořeny hluboko. Pak stačí, aby zafoukal vánek a vše jistoty a „kořeny“ jsou tatam. Vše chce čas. Čas léčí, čas mění lidi, čas odděluje pravé věci od nepravých. Někdy se dokonce může zdát, že je to i ono. Není při kreativní práci těžké z člověka udělat loutku, přizpůsobit ho svým představám a požadavkům, zatlačit, pohrozit – metoda cukru a biče – a pak člověk dělá, co se mu nařídí a ono to může i vypadat. Docela pěkně. A všichni si tleskají, jak jsou šikovní, nebo jak jejich dítě umí krásně recitovat a zvednout nožičku, uculit se do diváků nebo roztomile zakřičet. Jenže děti nejsou infantilní jedinci, prostředkem našich tužeb a vlastní kreativity, našich ambicí. To oni jsou kreativní. Vpravdě a opravdově kreativní a my bychom se od nich měli v této věci učit. Jsou daleko hlubší bytosti, které umí a vidí věci, které my jsme už dávno ztratili nebo je už nejsme schopni vidět. Příliš jsme ponoření do pokroucené reality. Děti jsou ještě propojené s hloubkou skutečnosti, s něčím mezi. Dítě rozeznává jasné hranice mezi realitou a hrou a přitom se nechává unášet hrou, jakoby to byla pravá skutečnost. Od podstaty jsou děti kreativní. Jen my dospělí jsme kreativitu ztratili. Nám už zbyla jenom jasná představa a jistota, co je dobře a co špatně, jak to ve světě chodí. A budeme se s druhým o naší pravdu prát. Děti se nechávají nést, neznají skutečný obsah slova trpělivost. Protože prožívají a žijí v přítomném okamžiku se svými touhami a představami, které však nespoutávají jejich radost a naplnění daného okamžiku. Naplno prožívají všechny pocity – radost, lásku, nechuť, nudu, hněv. Nerozeznávají radost, ale… lásku, ale…nechuť, ale. Prostě radost je radost, láska je láska, nechuť je nechuť, nuda je nuda a zlost je zlost. Jenže trpělivost není z těchto pojmů, trpělivost jen odkazuje k některému z těchto pojmů. A proto ho děti nemohou znát. Obsah slova trpělivost známe jen my, dospělí. Kéž bychom ho znát nemuseli. A když ho už známe, buďme trpěliví a dopřejme všemu čas, který správné a pravé věci oddělí od našich zoufalých a bludných představ. Kdyby a jak a možná…
Autor: Erika Merjavá