Vzdělávání skrze dramatiku jako léčení a terapie
„Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.“ Jan, 8, 32
Ve vzdělávání skrze dramatiku a divadlo vycházíme v TALENT drama studiu z filozofických směrů, které považují vzdělávání za základ terapie. I. D. Yalom v knize Léčba Schopenhauerem píše: „Řekové-Sokrates, Platón, Aristoteles, stoikové a epikurejci – ti všichni věřili, že vzdělávání a uvažování jsou nástroje nutné k boji s lidským utrpením. Většina filozofických poradců považuje vzdělávání za základ terapie.“ Německý filozof 19. století Arthur Schopenhauer řekl: „Když jsem se občas cítil nešťastný, bylo to proto, že jsem se považoval za někoho jiného, než kým jsem, a potom jsem naříkal nad strádáním a utrpením té jiné osoby“. Člověku se skrze nástroje sebepoznání otevírá cesta k poznání svého vnitřního světa, jungovského pojetí Bytostného Já, celistvosti, může se vědoměji rozhodovat, volit mezi možnostmi, stává se svobodným. Svoboda se nedá vynutit, stejně jako láska, radost, pochopení, soucit, talenty. Člověk se tomu může pouze otevřít. Otevřít se pro možnosti, jak to říkal divadelník, psycholog, pedagog a otec Dialogického jednání s vnitřním partnerem prof. Ivan Vyskočil v rozhovoru pro Český rozhlas, kde vysvětloval, že člověk si radost vynutit nemůže, ale může se jí otevřít. Dar radosti už není na něm, je to milost, dodal.
Nadhled jako cesta k vnitřní svobodě
Sebepoznání není jednoduchý proces, protože nese v sobě uvědomění si jak pozitivních, tak negativních stránek. Španělská mystička 16. století, sv. Terezie z Avily ve svém vrcholném díle Hrad v nitru popisuje putování člověka ve vnitřním světě, do středu svého bytí, kde se nachází člověk v Bohu a Bůh v člověku v plnosti a ryzosti, slovy amerického psychologa a ředitele Ústavu duševního a duchovního zdraví Davida Bennera, skutečné a jedinečné já: „Tělo a duše obsahuje tisíce možností, z nichž můžete vybudovat mnoho identit. Nicméně pouze v jedné z nich naleznete skutečné já, které bylo od věčnosti skryto v Kristu. Pouze v jedné z nich naleznete své jedinečné povolání a nejhlubší naplnění,“ píše ve své knize David Benner Dar být sám sebou. Cesta do středu je podle mystičky Terezie z Avily vedena skrze různé komnaty s negativními projevy člověka. V sebepoznání je důležité neuhnout a neleknout se, ale trpělivě a vytrvale jít dál. Jen tam, kde se nevzdáme, navzdory různým frustracím, se otevírá nová cesta. Velmi zajímavě s tímto momentem pracuje komplexní psychosomatická disciplína Dialogické jednání. Často, když člověk vydrží nevědění, chaos, nervozitu, nespokojenost a zároveň si podrží napětí ve zvědavosti a zájmu, začne vznikat nová cesta, spíše si všimne určitých “značek“, které nabádají k dalšímu směřování. Značkou je tvar, v kterém se člověk nachází svým gestem, hlasem, slovem, postojem, napětím. A když se podrží v napětí, začne člověka zajímat kdo je a kam tvar ukazuje, tvar se počne rozvíjet. Člověk se vědomě otevírá další cestě, procesu, hernímu jednání. Pokud v průběhu procesu nevytlačuje slabosti zpátky do nevědomí, nezastírá, ale přijme je, vezme do své životní či dramatické hry, dialogu, získává tím nad nimi nadhled, nastává u člověka změna. Jak píše britský pedagog a režisér Declan Donnellan ve své knize Herec a jeho cíl: „…okamžik, kdy si uvědomíme, že jsme se změnili nebo že nás něco změnilo, je okamžikem, kdy od sebe získáme odstup“. Pohled na vlastní slabosti je onen nadhled, odstup, který má pro člověka léčivé terapeutické účinky. Stejné jako když byli starozákonní Izraelité vyléčeni pohledem na bronzového hada, který byl napodobeninou hadů, jimiž byli kvůli svým hříchům na cestě z egyptského otroctví do svobody zaslíbené země, uštknuti. Vyléčeni byli pohledem na to, co je uštklo. Sebepoznání léčí, protože člověka otevírá vnitřní svobodě, již není vláčen svými žádostmi a emocemi, ale skrze odstup může s těmito projevy vědomě pracovat.
Kdo jsem Já poznávám skrze vztah k Ty
Vzdělávání by mělo v sobě obsahovat právě tyto prvky. Učit se vidět, rozpoznávat své slabosti i silné stránky, emoce, poznávat kdo jsem a co je svět, učit se nadhledu. Zrcadlem mého Já je vztah Já-Ty, jak o tom psal židovský mystik Martin Buber ve svém stěžejním díle Já-Ty. “Osoba se objevuje, protože vstupuje do vztahu k jiným osobám…Já je skutečné díky své účasti na skutečnosti. Stává se o to skutečnějším, oč dokonalejší je účast“, píše Martin Buber. Podobně i Donnellan poznamenává, že člověk může své Já hledat jen ve vztahu k něčemu: „Žádný vnitřní zdroj nám neposkytne naprostou nezávislost na ostatních věcech. Žádné vnitřní dynamo nezávislé na vnějším světě neexistuje. Neexistujeme sami o sobě, existujeme jedině v kontextu. Představa, že můžeme přežít bez této souvislosti, je zbrklá.“ Sebe vidíme skrze vztah s druhým, skrze něj jsme schopni uzřít sebe. Současný Dalajláma vyzývá, aby se sebepoznání stalo součástí vzdělávacího procesu: „Protože nám obecně chybí pochopení našeho vnitřního světa, udělali bychom dobře, kdybychom našli způsob, jak jej začlenit do vzdělávacího programu od mateřské školy na univerzitu. Musíme zkoumat, které emoce jsou užitečné a které škodí…Emoce mají příčiny a musíme pochopit, co jsou.“ Proto by rozměr dialogu a vztahu měl být v pedagogice zásadní, protože ukazuje k člověku a jeho sebe-poznání a sebe-vědomí.
Dramatika, autenticita, hra
Právě dramatika, která je založená na fyzických projevech, hlase, řeči, vztahu s hereckým partnerem, prostorem, divákem, má k tomu skvělé možnosti. Hráč na jevišti totiž nemůže být bez vnímání vztahu, dialogu, bez zájmu o partnera, prostor, vlastní tělo, zájmu o sebe, jinak je nepravdivý a nepřesvědčivý. Divadlo a herectví jsou lakmusový papírek lidské autenticity. Bez vztahu jde totiž o pouhou exhibici, člověk žije pro oči jiných, je závislý na hodnocení, zda uspěje, jeho vnitřní názor a postoj není pro něj důležitý, veškerou energii investuje do kladného ocenění. Příliš se ztotožňuje se svojí rolí, maskou, kterou si sám sobě určil, nebo mu jí určili jiní. Zbavování se nevědomých masek a rolí je cesta k vlastní autenticitě. Možností, jak se zbavovat masek a rolí je hra. Hra jako fenomén lidského života, dramatická hra, dětská hra, jakákoliv hra, kde je člověk přítomný ve vztahu Já-Ty. Nepravdivost, faleš, maska, se ve hře stává součástí hry, a skrze ni se nastolením vztahu Já-Ty z nepravdivosti stává pravdivost. Maska se stává součástí hry, již neovládá člověka, ale člověk má nad ní nadhled a může s ní vědomě pracovat, hrát si. V tom je rozdíl: hrát a hrát si. Ivan Vyskočil svým hercům a studentům říkává: „Herec nesmí hrát, ale hrát si.“ Když herec hraje pro cizí oči, stává se objektem hodnocení, je ve vztahu Já-Ono, on je pro diváka to Ono, kdežto, když si hraje, nachází se v partnerském vztahu Já-Ty, v komunikaci, zvědavosti, zájmu. Ani sebelépe technicky vybavený herec nemusí být autentický. Autentický je v případě, když je přítomný ve vztahu. Již nejde o vztah subjektu a objektu, ale vzájemnost mezi Já a Ty. V tom je pravdivost a mistrovství herce. Studiem herectví je iniciovat touhu herce po vztahu, vytvářet dramatické situace, aby se dostával do vzájemnosti. Dramatika by měla podněcovat otevírání se vztahu a nebýt pouze nástrojem vyučování skrze technické dovednosti. Jinak se studium může stát pouze nástrojem, jak se zdokonalit pro oči jiných bez ohledu na vnitřní nastavení, autenticitu a skutečný přítomný vztah Já-Ty.
Základem je vlastní zkušenost
Skrze vlastní zkušenost a její reflexi se člověk dostává do partnerského vztahu sám se sebou. Může experimentovat s tělovými projevy, zkoumat psychické změny, jaký vliv na psychiku má sebemenší pohyb nebo zapojení hlasu, co řečí sděluje, a naopak, kam odkazují jeho gesta, hlas. Kdy se v něm probouzí pravdivost a lehkost, kde se dotýká hlubších částí svého Já, kdy naopak, kdy se otevírá komunikace, kdy je zase uzavřen sám v sobě. Člověk se učí být sám sobě učitelem, partnerem. Už Jan Amos Komenský psal, že učitel by měl méně učit a žáci by se měli více naučit. To by měla být role pedagoga, aktivovat v žákovi vlastního učitele, kde se budou ve společném vnitřním dialogu učit, dívat, zkoumat, objevovat, spolu jednat, hrát si, mluvit, experimentovat. To, co je pro člověka dobré, si uvědomí sám skrze komunikaci se sebou. Samozřejmě konfrontace s všeobecně platnými normy, ideály a ideemi, je neméně důležitá, protože pravidla, normy a techniky jsou výsledkem individuálních zkušeností a pozorování lidí v průběhu staletí či tisíciletí, vyselektované a zaznamenané výsledky jejich vnitřních dialogů. Tudíž i zkušenosti jiných v platných normách, technikách, pravidlech jsou součástí dialogu. Člověk potřebuje jak vnitřní, tak i vnější impulzy, jde o doplňování a prolínání vnitřního i vnějšího dialogu.
Komenský ve své didaktice napsal: „Věděti znamená znáti věc podle příčin, tj. rozuměti jí.“ Člověk musí věci porozumět, aby jí věděl, musí sobě porozumět, aby se znal. Nacházet sebe podle příčin. Člověk se učí znovu vidět věci, které jsou. Skrze doteku vlastních ran, poznat je, porozumět jim a skrze ně se otevřít růstu. Věci se musí dotknout srdce, bolestí či radostí, jinak s člověkem nerezonují, nezůstanou ve vědomí. Bez pochopení těchto souvislostí, partnerství, probuzení zvědavosti, nadhledu, zájmu o subjekt, o vnitřní i vnější vztah Já-Ty, není možné vědomě a svobodně žít a pracovat, být autentickým člověkem, hráčem či hercem.
Autor: Erika Merjavá